Fotografický styl Anety Ježkové propojuje poetický realismus s vizuální přesností. Ve svých sériích zkoumá ticho města, lidskou přítomnost i neviditelné vrstvy každodennosti. Zachycuje fasády, okna, rostliny za sklem i drobné momenty s lidmi, kteří se v krajině města pohybují — ne jako objekty, ale jako součást prostoru, který je formuje. Aneta pracuje s přirozeným světlem, minimalistickou kompozicí a citlivou barevností, díky čemuž proměňuje běžné výjevy v kontemplativní obrazy. V jejím pohledu se realita mění v poezii: město se stává scénou ticha, člověk symbolem přítomnosti, a všední okamžik obrazem o čase a trvání. Její styl spojuje intimitu a odstup, dokument a výtvarnost, čímž vytváří jednotný vizuální jazyk napříč sériemi.