Kde začíná dětská svoboda – a kde tiše končí? Patří dětem vůbec část veřejného prostoru, nebo jim ho jen dočasně půjčujeme?

 

Série Dětská území zachycuje svět dětí ve veřejném prostoru. Nejde o nostalgii ani idealizovanou představu dětství, ale o současnou vizuální esej, která zkoumá napětí mezi spontánností a strukturou, svobodou a dohledem, pohybem a pravidly.

 

Hřiště, kdysi drsnější a nebezpečnější, nám v dětství nijak nevadila. Byli jsme volní, špinaví a šťastní. Dnes jsou pečlivě navržená, bezpečná, barevná a pod stálým dohledem. Děti je milují – lákají je barvy, měkké povrchy a tvary. Ale s každou novou bezpečnostní normou se zdá, že jim zároveň vštěpujeme myšlenku, že dokonalost, pořádek a kontrola jsou důležitější než svoboda. A kde v tom všem zůstává prostor pro imaginaci, přirozený pohyb a odolnost? Každá fotografie této série zachycuje jemné paradoxy současného dětství: přítomnost dospělého, který chrání, kontroluje nebo tiše pozoruje. Symetrie, hranice, konstrukce – to vše připomíná, že ani hra už dnes není zcela bez limitů.

 

Fotografie vznikly v létě 2025 v Praze, během autorčiných každodenních procházek s jejími dvěma malými dcerami. Projekt není produktem fantazie, ale výsledkem trpělivého pozorování a hluboké přítomnosti. Děti byly zachyceny v konkrétním místě a okamžiku – jejich pohyb, gesta i vztah k prostoru jsou autentické. Konečné kompozice vznikly spojením více snímků z jednoho místa – ne pro efekt, ale proto, aby vystihly celou atmosféru, která by se do jediného záběru nevešla. Nejde o idealizaci, ale o poezii reality – o tichý neklid, touhu po svobodě a otisk pravidel, která formují každodenní veřejný prostor.

 

Série klade otázky:

• Kolik prostoru dnes dětem skutečně dáváme?

• Kolik důvěry v ně vkládáme?

• Jaký obraz světa jim těmito strukturami předáváme?

• A jak najít rovnováhu mezi bezpečím, které jim poskytujeme – a svobodou, kterou tolik potřebují?