Od prosince bude možné přiletět přímou linkou z Prahy do Skopje – města, které otevírá dveře do světa Severní Makedonie. Země, o které se u nás téměř nemluví, a přesto je vizuálně i lidsky mimořádně silná.

​

Severní Makedonie není destinací uhlazené krásy. Na první pohled působí chaoticky, zaprášeně, někdy až surově. Ale právě v té nesourodosti spočívá její půvab – je opravdová. Na ulicích se mísí hluk, světlo a život. Toulaví psi, auta zaparkovaná na chodnících, drolící se fasády. A mezi tím lidé – elegantní, hrdí, neuspěchaní. Dokážou posedět v kavárně, obléknout se s vkusem, žít naplno. Je to místo, kde krása existuje v kontrastech – mezi rozpadem a péčí, tichem a pohybem, minulostí a přítomností.

​

Makedonie je prostorem, kde se potkává slovanská duše s balkánským temperamentem a orientálním rytmem. Po staletí tu vedle sebe žijí různé víry, jazyky a zvyky – a každá epocha zanechala jinou stopu v krajinném i městském prostoru. Tento kulturní mix dodává městům zvláštní energii – směs neklidu a životní síly.

A přestože tato země nikdy nepatřila přímo pod Sovětský svaz, nese dodnes silný otisk socialistické éry. Režim byl volnější, otevřenější, umožňoval cestovat a zachoval určitou spojitost se Západem. Přesto je její architektura a design překvapivě blízká naší vlastní minulosti – době, kdy se stavělo jednoduše, funkčně, bez emocí a bez výrazných gest. Socialistický design byl původně navržen tak, aby byl rovný, praktický a neutrální – aby sloužil všem. Ale v okamžiku, kdy zestárne a rozpadá se, začne v nás probouzet silnou emocionální odezvu – směs ztráty, něhy a touhy po řádu. Z prostoru bez výrazu se stává prostor hlubo lidský. Z racionality vzniká melancholie. Z ideálu zůstává otisk.

​

Ve Skopje dodnes stojí pozoruhodné příklady brutalistické architektury, které podle Financial Times dělají z města „nejšílenější brutalistickou metropoli na světě“. Betonové monumenty, neobvyklé geometrie a nedokončené vize 60. a 70. let dávají metropoli charakter, který jinde dávno zmizel. Pro milovníky brutalismu je Skopje jedinečným zážitkem – ne muzeem stylu, ale živým organismem, kde beton stále dýchá. Staré kovové houpačky, zábradlí, barevné fasády – to všechno u nás dávno zmizelo. Tady však stále existují. Ne jako vzpomínka, ale jako přirozená součást každodennosti.

Makedonská města se nezastavila, jen zůstala sama sebou. Nic tu není dokonalé, ale všechno má duši. Je to svět, který se nepokouší zalíbit, ale přesto vás vtáhne – barvami, světlem, obyčejnými gesty lidí. Místo, kde se poezie a rozpad setkávají v jednom obrazu. Kde minulost nezmizela, jen se proměnila ve strukturu přítomnosti.

​